11. – 12. apríl 2013 Konferenčná sála VERITAS, Dominikánske námestie, Košice 040 01, Slovensko

JUDr. Adam Doležal

späť na program

 


 

JUDr. Adam Doležal, LL.M.

 

 

 V roku 2004 absolvoval Právnickú fakultu UK v Praze. V roce 2008 obhájil rigoróznu prácu na Právnickej fakulte Západočeskej univerzity v Plzni. V roku 2010 absolvoval London International Graduate School a získal titul LLM. Od roku 2012 je študentom doktorandského štúdia na 1. lekárskej fakulte Univerzity Karlovej v odbore bioetika.  
 
Od r. 2011 pôsobí ako advokát so špecializáciou na zdravotnícke právo a náhradu škody na zdraví. Od toho istého roku je zamestnancom Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, v.v.i., Kabinet zdravotnického práva a bioetiky.

Prednášal na  Bankovom inštitúte, vysokej škole, a.s., na Inštitúte postgraduálneho vzdelávania v zdravotníctve, Univerzite Jana Amosa Komenského Praha s.r.o., Metropolitnej univerzite Praha, o.p.s.
 
Je spoluautorom nasledujúcich monografických publikácií:  
 
- Doležal, Adam, ed. a Doležal, Tomáš, ed. Přehled judikatury z oblasti zdravotnictví I. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011. 262 s. Judikatura. Přehledy judikatury; sv. 73. ISBN 978-80-7357-676-9

- Doležal, Tomáš a Doležal, Adam. Ochrana práv pacienta ve zdravotnictví. Praha: Linde, 2007. 138 s. ISBN 978-80-7201-684-6

- Seifert, B. - Beneš, V. - Doležal, A: Všeobecné praktické lékařství. Praha : Galén, 2005. 292 s. ISBN 80-7262-369-9
 
 
Ďalej  je autorom mnohých odborných a popularizačních prác  z oblasti zdravotnického práva a bioetiky. Aktívne sa podieľal na dalších odborných konferenciách, kde predniesol rad príspevkov o medicínskom práve a bioetike.
 


 

Princip autonomie nebo navazování důvěry ve vztahu  pacienta a lékaře? Přehodnocení některých moderních trendů v bioetických teoriích

 

V moderních debatách týkajících se medicínské etiky často nepanuje mnoho sporů o tom, který princip je dominujícím principem – je jím velice často pouze princip autonomie. Nicméně samo pojetí autonomie je vysoce problematické, neboť pojem autonomie není jednoznačně definovatelný. Tento příspěvek poukazuje na nejistotu ohledně chápání pojmu autonomie, který v historickém diskursu prochází jak v rovině právní, tak v rovině etické zásadními změnami. Pokud je zmiňována autonomie, měla by být i náležitým způsobem definováno, co je tímto pojmem myšleno. Další problém spočívá v tom, že by
Po prozkoumání současných etických principů v oblasti zdravotnictví, na kterých je položen koncept informovaného souhlasu je namístě položit si otázku, zda je to právě koncept autonomie vůle člověka, který je morálně relevantním východiskem či nikoliv. Tato úvaha nemá přinést definitivní odpověď na položené otázky, nicméně má relativizovat současné výhradní zaměření na standardní princip respektu k autonomii. Do určité míry je totiž chápání informovaného souhlasu jako úkonu svobodné bytosti na základě komplexně a neutrálně podávaných informací od nezaujaté, nestranné osoby lékaře pouhopouhým nenaplnitelným ideálem a ve své podstatě i novodobým mýtem.
Znovu se proto navrací otázka, zda přirozenoprávně chápaný princip autonomie vůle je adekvátním a jediným správným řešením, pokud se dostane do rozporu s utilitaristickým principem užitku, a zda paternalistický přístup, tak jak byl nastolen v minulých stoletích, více neodrážel realitu běžného dne a zda navíc nebyl ospravedlnitelnější. Cílem této stati je pokusit se načrtnout i jiné možné alternativní pohledy a analyzovat postavení pacienta a lékaře a jejich vzájemného vztahu. Zohledněn je fakt, že pacient se nachází v situaci, která je mezní a do jisté míry existenciální, ve které jsou možnosti jeho Já jako subjektu omezovány vnější skutečností – nemocí a bolestí, přičemž právě bolest je chápána jako souhrn zcela izolovaných, emocionálních zkušeností, které nemohou být předány jinému, nemohou tedy být intersubjektivní. V bolesti je člověk vždy osamocen. Z tohoto hlediska přichází pacient k lékaři jako strana, která je ve slabším postavení a hledající pomoc, oproštění od svého strádání. Proto ovšem může být snazším způsobem zmanipulována, podrobena a uchopena vůlí druhého. Proto lékař musí dbát, aby k této situaci nedocházelo, a aby pacienta pouze nezkoumal, tj. nečinil z něj pouhopouhý předmět zkoumání, objekt, ale aby účinně reflektoval taktéž na pacientovo subjektivní Já.
Je nepopiratelným, empiricky prokazatelným faktem, že se medicína stává čím dál tím více odcizenou vědou, kdy pacient a lékař ztrácejí důvěrný vztah mezi sebou. I proto je v postmoderní době materializování a „zpředmětňování“ pacienta nebezpečně se opakujícím jevem, který je třeba eliminovat.
 

 


  


 

Kontakt

JUDr. Adam Doležal, LL.M.
Ústav státu a práva Akademie věd ČR, v.v.i.
Kabinet zdravotnického práva a bioetiky
Národní 18, 11600 Praha 1


E: adam.dolezal@ilaw.cas.cz

 


 

späť na program

GENERÁLNY PARTNER

 

 

 

PRIHLÁSIŤ SA

 

ORGANIZÁTOR KONFERENCIE              

 

                                                                             POD ZÁŠTITOU

         

                               

  


  

ODBORNÍ PARTNERI
                                                

  


 

HLAVNÍ PARTNERI

                          

  


  

PARTNERI
                                    

  


 

V SPOLUPRÁCI

                                                         

                                                          

 


 

MEDIÁLNI PARTNERI